|
Bart Rosman, přední expert na Bugatti a klasická Ferrari, byl dlouholetým předsedou Holandského klubu závodů historických automobilů
(HARC), nejstaršího a nejprestižnějšího oficiálního domácího organizátora závodů historiků. Působil také v různých funkcích
v mezinárodních klubech obou značek. Zemřel 8. září 2022. Francouzský aukční dům Artcurial prodával u příležitosti
veletrhu klasických vozů Rétromobile 2023 část jeho unikátní sbírky. Co vůz, to těžko uvěřitelný příběh. Prodej splnil očekávání.
Holandští mladíci, bratři Bart a Maarlen Rosmanovi se se koncem padesátých let dvacátého století vypravili do Paříže, aby se zde poohlédli
po nějakém Bugatti. V garáži Henri Nova objevili ne úplně zachovalý kus, Bart jej koupil a časem renovoval. Bugatti, Typ 40
vyráběli v letech 1926 až 1930 a vzniklo 830 kusů. Typ 40 hojně využíval komponenty jiných Bugatti. Relativně běžné vozy
vystrojili mnoha typy karosérií. Poháněl je krotší, odladěný atmosférický jednovačkový tříventilový (dva sací a jeden výfukový ventil)
řadový čtyřválec OHC objemu 1496 cm³ (45 koní) z ostrého Type 37. Bart Rosman startoval zprvu v automobilových
soutěžích, v sedmdesátých letech se pustil i do okruhových závodů. Za volantem Alfy Romeo 2000 GTV zvítězil v Zandvoortu
1975 v nizozemském mistrovství Závodů historických vozů ve třídě do 2500 cm³. Vyrostl nejen v dobrého závodníka, ale
i šikovného mechanika. Stále silněji jej přitahovaly závody historických automobilů, které byly v té době ještě v plenkách.
Roku 1974 koupil druhé Bugatti, Typ 37 a roku 1975 přidal ostré Ferrari 250 GT SWB Berlinetta Competition s karosérií
Touring Superleggera (z typu 166 Barchetta). Těchto unikátních vozů se narodilo pouhých sedm. S novým motorem V12 4,1 litru
to tehdy bylo nejvýkonnější Ferrari vůbec. Díky hlubokým technickým znalostem a citu pro věc si vlastnoručně automobily pro závody historiků
renovoval a vylepšoval. Jeho specialitou byly finesy vačkových hřídelů. Tvrdil, že na první pohled dokáže poznat původní díly od padělků.
Na Grand Prix Historique Monaco 1984 pokořil se slabým čtyřválcem Typu 37 mnoho osmiválcových Bugatti. Se stejným vozem utvořil rekord
na trati Mezinárodního setkání Bugatti v arizonském Prescottu. V Kalifornii honil Bugatti v soutěžích a na okruzích typu
Laguna Seca a Lime Rick. Získal prestižní cenu Jean Bugatti Cup. O zkušenosti se rád dělil s podobně postiženými nadšenci
i závodními konkurenty. Bojoval v mnoha sportovních podnicích Evropy a USA, dravou jízdou si vysloužil přezdívku „Létající Holanďan“.
Roku 1975 koupil Ferrari 340 America Touring, které se na několik let stalo hlavním cílem jeho renovačních aktivit. V garáži našly
místo Ferrari 275 GTB Competizione Short Nose a Alfa Romeo Tubolare Zagato z října 1964. V barvách Scuderia del Portello
závodil s Alfou SZ v šampionátu FIA. Na několik let přesedlal do historického monopostu F1 Ferrari 312 B3, s nímž
se v dobách slávy řítili Clay Regazzoni a Niki Lauda. Tuto formuli můžeme obdivovat v muzeu v britském Doningtonu. Dalším
projektem Barta Rosmana byla stavba Bugatti, Typu 35, pro kterou shromáždil mnoho dílů. Většinu původních komponentů patrně Bart Rosman
koupil roku 1984 od obchodníka a bugatisty Bernarda Viallona. Některé evidentně pocházely z několika zdrojů. Práci již bohužel nestačil
dokončit. Rodina se po jeho smrti rozhodla ponechat si Bugatti Typ 37 a 40. Exkluzivní Ferrari 340 Barchettu, Bugatti Typ 35C,
Typ 43 a rozložený Typ 35 spolu se 43 hromádkami součástek, nástrojů, pneumatik a náhradních dílů k vozům obou značek
rodina nabídla k aukci.
Unikáty sbírky Barta Rosmana v aukci
Bugatti Typ 35C (1929)
Roku 1997 si Bart pořídil třetí Bugatti, Typ 35C. Už jenom to, že od roku 1931 nebylo upravováno je vzácností. Má zajímavou závodní
historii. Bylo jedním ze dvou Bugatti 35C, která byla 10. a 11. března 1929 dodána závodníkovi Guy Bouriatovi. Bouriat dal obě
k dispozici týmu Georgese Philippa de Rothschilda, uznávaného dramatika (ale hlavně syna boháče, barona Henri Jamese de Rothschilda).
Georgese seznámil roku 1922 starší bratr se závodníkem Robertem Benoistem, pod jehož vlivem se mladík později účastnil závodu Paříž – Nice.
Otec se o závodění nesměl dozvědět. Amatérský závodník se přihlašoval pod jménem „Georges Philippe“. 1. dubna 1929 se tým mladíka
s oběma Bugatti ponejprv přihlásil do závodu Grand Prix. Na okruhu v Juan les Pins odpadl v půli závodu kvůli nehodě. Od té
doby střídavě řídil jedno nebo druhé Bugatti, k druhému volantu se posadil Bouriat. V Dijonu Rothschild bojoval skoro čtyři hodiny
o vedení, když Bouriat těsně před koncem závodu uhnul, aby nechal šéfa zvítězit, sám dojel pátý. V červnu 1929 se Rothschild rozhodl
dát přednost Bugatti Typ 44 a starší Typ 35C prodal chilsko‑italskému milionáři, chilskému vicekonsulovi v Nice, Juanu
Zanellimu, který s 35C získal mnoho vavřínů. Velice záhy se Guy Bouriat stal ředitelem prodeje v nové prodejně Bugatti v Paříži
a Zenalli koupil i druhý Typ 35C baronova týmu. V obou vozech sbíral věnce. Nadšený řidič a student práv Marcel Rousselet,
syn lékárníka v Lyonu, si pořídil zřejmě počátkem roku 1929 tréninkové jedenapůllitrové Bugatti, Typ 37A, závodníka Eddoura. Od jara
1930 se s ním pětadvacetiletý budoucí soudce zúčastňoval závodů do vrchu pod pseudonymem „Ralph“. Ještě v prosinci 1929 získal
(patrně za peníze rodičů) „náš“ přeplňovaný dvoulitrový Typ 35C. V létě roku 1930 jej půjčil „zázračnému“ motocyklovému závodníkovi
Edouardu Grammontovi, zvanému „Eddouru“. Rodina průmyslníků Grammontů, která vybudovala konglomerát výroby kabelů, sléváren, válcoven a tažíren
drátů, později také zpracovatelů kaučuku, zaměstnávala přes 2000 lidí. V roce 1914 to byla jedna z největších korporací ve Francii.
Edouard Grammont roku 1906, ve věku 13 let, požádal o řidičský průkaz na automobil. Od šestnácti let závodil na motocyklech. Právě
dovršil dvacítku, když závodil s párem Bugatti – Typem Brescia a Typem 37 (atmosferický čtyřválec 1,5 litru), která si nejspíše
pořídil nová, parně patřila Rousseletovi. Pak si koupil nový Typ 37. Počátkem sezóny 1930 využil nabídku Marcela Rousseleta a půjčil
si od něj rychlý Typ 35C. S ním vybojoval několik nejrychlejších časů a velmi dobrých výsledků v závodech. 10. srpna 1930
se držel na druhém místě na Circuit du Dauphiné v Grenoblu ve velmi silně obsazeném závodě nejlepšími piloty Bugatti. V šestém kole
překonal vlastní rekord kola Ø 127 km/h. Po zastávce v depu jezdil na vedoucí pozici. Po několika kolech na konci roviny
při předjíždění jiného závodníka o něj zavadil levým předním kolem. Jeho Bugatti se třikrát převrátilo, narazilo do stromu a vrak dopadl
na tramvajové koleje. Vymrštěný Eddouru byl okamžitě mrtev. Na místě havárie postavil místní motoklub pomník. Náraz zničil záď Bugatti. Rodina
Grammontů uhradila Marcelu Rousseletovi plnou cenu havarovaného vozu. Ten odeslal vrak k opravě do továrny v Molsheimu, a zatím
závodil do vrchů ve svém 37A. Továrna mu stačila pro sezónu 1932 vrátit kompletně přestavěný automobil 35C s nímž opět závodil na
okruzích i do vrchů. Například ve Švýcarsku (Klausen), jinde dojel na druhém místě za Trintigantem, v Mont Ventux 1932 zvítězil ve
dvoulitrové třídě. Příležitostně závodil i ve svém druhém Bugatti s motorem 1,5 litru. Ve stejném duchu probíhal začátek sezóny
1933 až do závodu do vrchu Ventoux, kde startoval 30. dubna 1933 v jedenapůllitrovém Bugatti. Rousselet vylétl z trati. Sice pověsil
závodění na hřebík, ale 35C prodal až v říjnu 1936. Kvůli válkou zničeným policejním archivům se stopa Bugatti znovu objevila až
v červenci 1955. Někdy roku 1960 se mladý nadšenec Michel Toti dozvěděl od kamaráda, že jeho strýc údajně ví o závodním Bugatti, o němž
doufá, že půjde zprovoznit. Říkalo se, že by mělo patřit obchodníku s uhlím, jímž topili v celé aglomeraci Lyonu. Roku 1964 se podařilo
Totimu vůz koupit. Renovační práce trvaly značkovému expertovi s přestávkami od května 1965 až do roku 1983. Antoine Toti prodal vůz holandskému
sběrateli Bartu Rosmanovi 26. září 1997. Vůz je jedním z 50 nebo 55 vyrobených kusů Typu 35C mezi jarem 1927 a létem 1930.
Bugatti Typ 43 Grand Sport „Prima Donna“ (1931)
Rosman roku 2008 poskytl domov čtvrtému Bugatti, Typu 43. Tento typ de facto nebyl ničím jiným než cestovní verzí speciálu Typ 35B, který
vyhrál Grand Prix Francie 1929. Díky Rootsem přeplňovanému řadovému osmiválci (složenému ze dvou bloků, dva sací a jeden výfukový ventil na válec,
tříložiskové uložení) objemu 2262 cm³ (120 koní) šlo o ďábelsky rychlý typ (175 km/h). Někteří sportsmeni v nich
o víkendech závodili mezi městy nebo do vrchu. Navzdory jejich vysoké ceně našlo v letech 1927 až 1931 udivujících 158 vozů kupce.
Zajímavé je, že motor tohoto konkrétního složili 9. září 1928 ale vestavěli jej do šasi až koncem roku 1929. Pak nějakou dobu pobylo v showroomu
v Paříži, odkud se vrátilo do továrny v Molsheimu. Koncem ledna 1931 je převezli vlakem do Curychu, v roce 1934 vůz s karosérií torpédo
prodali zástupci Bugatti v Amsterodamu. Prvním soukromým majitelem vozu byl Holanďan Johannes‑Willem Rens, amatérský závodník narozený
v nizozemské dálněvýchodní kolonii. Rodina se vrátila do Holandska roku 1902. Mladý dobrodruh pobýval v Brazílii, Kanadě, několik měsíců
strávil ve vězení kvůli dezerci. Roku 1931 se podruhé oženil, nyní s podobně rozevlátou Francouzkou Georgettou, která byla spolumajitelkou
garáží v Calais. Temperamentní pár se rozešel v říjnu 1934 poté, co jej Georgette střelila do čelisti pistolí, kterou ji předtím postřelil
Johannes do nohy. Johannes se vrátil do Holandska, kde zahořel pro zmíněné Bugatti s karosérií čtyřmístného torpéda. Nejprve si vůz v roce 1935
pronajal a pak koupil. Z daňových důvodů nechal překrýt zadní sedadla odnímatelným plechovým krytem. Vůz dostal blatníky a lem zakončení
kapoty motoru chránící cestující před blátem. Roku 1936 se Johannes nadchl pro ojeté Bugatti, Typ 51, a pověřil svého právníka, aby přesvědčil
matku, aby mu novou hračku koupila. Tento vůz mu roku 1938 zabavili. Roku 1940 se přihlásil, aby sloužil vlasti jako instruktor řidičů s tím, že
plynně hovoří čtyřmi jazyky. Zdá se, že jej nepřijali. O rok později řval na ulici v Amsterodamu a vyhrožoval sousedům pistolí. Za to si
vysloužil zatčení a odeslání do polského koncentračního tábora, kde 9. dubna 1942 zahynul. Bugatti, Typ 43, od něj koupil na jaře 1939 holandský
průmyslník Cramer, výrobce cigaret a cigaretových papírků. Část kupní ceny zaplatil protihodnotou svého Hillmana. U Cramera ale vůz dlouho
nepobyl, neboť jeho mladá manželka si ztěžovala na nesnesitelný hluk kompresoru. Automobil vrátili prodejci, Garážím Albatros. Ten jej znovu prodal.
Typ 43 Torpédo přes válku ukryli, spolu s desítkou dalších Bugatti, na tajné místo, do skrytého přístavku chrámu. Znovu se objevilo na světle
v roce 1950. Závodilo v Zandvoortu, bylo k vidění i v běžném provozu. 16. června 1951 je získal známý nadšenec a expert
přes Bugatti, pan Guillaume Prick, který roku 1956 založil nizozemský Bugatti Club a spoluzaložil Bugatti Club Deutschland. Protože vozilo
mělo SPZ „P 5198“, přezdíval mu „Prima Donna“. Veteránské hnutí bylo v plenkách, Prick s vozem obrážel první podniky po celé Evropě.
Po jeho smrti auto získal hudebník z Leidenu. 9. února 2008 na aukci Bonhams vůz vydražil poslední majitel, pan Rosman, za
1 327 000 € a v únoru 2023 jej na aukci Artcurial na Rétromobile prodali za 1 530 400 €.
Ferrari 340 America Barchetta Touring Superleggera (1951)
Továrna Ferrari pro Mille Miglia 1950 v rychlosti připravila první firemní celohliníkový 3,3 litrový motor SOHC V12 z rýsovacího
stolu Aurelia Lamprediho a vybavila jím dvě experimentální šasi typu 275 S (v MM odpadly pro závady převodovek), ale motor ukázal
dobrý potenciál. Ferrari 340 America dostala motor zvýšeného objemu 4102 cm³ (220 koní). Žebřinový rám podvozku se, až na nepatrné
prodloužení, s ohledem na delší blok motoru a tři dvojité spádové karburátory Weber, shodoval s typy 166 MM a 275 S. Typ 340
America s karosérií od Touringu debutoval v Paříži 1950. Pro úplnost dodejme, že shodný motor, ale objemu 4,5 litru, poháněl monopost
formule 1 Ferrari 375 a že bychom jej taktéž nalezli pod kapotou vítězného Ferrari stejného typu v MM 1951. Vystavený sportovní
vůz má fantastickou závodní historii. V roce 1951 stály čtyři vozy 340 America Barchetta Touring Superleggera, vybavené přídavnými světlomety,
na startu 24h Le Mans, dva v režii týmu amerického importéra Luigi Chinettiho a dva v privátním nasazení. Výsledky nebyly nijak
oslnivé. Nejvýše, absolutně osmá, skončila posádka Luigi Chinetti a Jean Lucas, zbylé tři odpadly. Na Tourist Trophy v severoirském Dundrodu
stejného roku je (s větším čelním oknem) vodili Mike Hawthorn a Eddie Hall, odpadli po vylétnutí z trati. Roku 1953 vůz bojoval ve 12h na Sebringu,
podle historických sportovních análů ale neodstartoval, a roku 1954 v Daytoně Speed Week. Bert Rosman ponechal Ferrari přelakovat svou oblíbenou
barvou „modrá Bugatti“, ovšem raritní modrou vozilo již nejméně od roku 1954. Roku 1953 vůz prodali do USA, kde vystřídal desítku majitelů, aby se roku
1975 vrátil do Evropy. Opět několikrát změnil majitele. Nechali jej citlivě renovovat a po 48 letech oživit karosérii. Dnes se již jen vzácně objeví
takový skvost s integritou původních, některých renovovaných, dílů (originální motor, v minulosti vyměněná převodovka a zadní náprava)
a s detailně zdokumentovanou historií.
Výsledky aukce Artcurialu v Paříži 2023 dobře ilustrují obecně platné trendy. Ferrari 340 America Barchetta (1951) byla vydražena za
5 706 000 €, což byl rekord této aukce. Třetí absolutně nejvyšší cenu bralo Bugatti Type 35C (1929), které získal klient za
2 216 800 € (o 283 000 € pod spodním limitem odhadované ceny) a na pátém místě absolutně skončilo Bugatti Typ 43
Grand Sport „Prima Donna“ (1931) za 1 530 400 €, (což o 1 230 400 € překročilo nejnižší
a o 1 130 400 € nejoptimističtější odhad). Prodej Sbírky Barta Rosmana byl jednoznačným úspěchem, i když se předem
odhadované ceny ukázaly spíše optimistické. Vážně sbírat má smysl u vozů vybraných značek a se zdokumentovanou výjimečnou historií. Na druhé
straně se ukazuje, že i „mimořádně dobře známá historie auta“ může mít při podrobném zkoumání četná bílá místa. Ale to všechno dělá kolem vybraných
objektů tu tajuplnou, záhadnou a žádostivě přitažlivou auru.
|
