|
Konstruktér a závodník Sydney Herbert Allard překypoval nápady a neortodoxním přístupem. Téměř neznámé
automobily Allard se občas objeví, zabouří a zase vytratí do skryté komunity klasických sportovních vozů.
Sydney Allard (* 19.6.1910 - † 12.4.1966) se narodil v britské středostavovské rodině majitele
nemovitostí a ředitele stavební firmy Allard & Saunders Ltd. jako druhý z pěti dětí.
Spolu se starším bratrem od dětství řádili na motocyklech. Po internátní škole se začal učit automechanikem
a současně závodit. Po vyučení, kterým si vydělával na večerní průmyslovku, pracoval v dílnách společnosti
F. W. Lucas Ltd. Na rozdíl od bratra ale nepokračoval v rodinné tradici. Rodina měla dost peněz,
ale otec jej kvůli nebezpečí autosportu nechtěl podporovat. Byl nadaným a odvážným závodníkem s nepřehlédnutelnou
robustní postavou. Začínal na ojeté tříkolce Morgan GP, pak na vylepšeném modelu Aero a poté přešel na stabilnější
čtyřkolový Morgan.
Allardovy počiny výrazně předběhly dobu. Dávno před AC a jeho angloamerickým projektem Cobra si uvědomil výhodu
zabudování výkonného amerického motoru do britské jednoduché a lehké prostorové konstrukce z ocelových trubek.
Jiným prvenstvím bylo přivedení amerických dragsterů na britskou scénu počátkem šedesátých let. Byl evropským pionýrem
jejich konstrukce. Roku 1964 založil Britskou asociaci závodů dragsterů a stal se jejím prezidentem.
Sydney často závodil bez přilby, bezpečnostních pásů a ochranného oblouku. Říkalo se o něm, že stejným způsobem
řídil firmu. Přes hrůzostrašné havárie, které mohly končit smrtí, se mu de facto nikdy nic nestalo. Nikdy si nic
nezlomil. Například, když se na Isle of Man Trophy 1951 s manželkou Eleanor vysoukali nezraněni ze zcela
zdemolovaného převráceného vozu. Nejhorším zraněním bylo, když se mu při opravě kombi Allard Safari na dovolené ve
Švédsku smeklo auto ze zvedáku a přimáčklo mu hlavu k zemi. I tehdy byl schopen přizvednout zvedákem vůz
a vstát takřka nezraněn. Pro rodinné dovolené si koncem padesátých let přestavěl dodávku Ford Thames na obytný
automobil. Protože přetížený vůz nezvládal horské průsmyky, osadil jej kompresorem Shorrock a předními kotoučovými
brzdami. Psal se rok 1958!
Otec, Arthur Allard, synovi zainvestoval založení autodílny a současně mu doporučil staršího partnera Alfa Briscoa,
zběhlého v podnikání. V dubnu 1930 se stali vlastníky malé garáže The Allards Motors Ltd. Majitelem nemovitosti
byl Arthur, který na pozemku roku 1935 vystavěl bytový dům s garážemi v přízemí. Roku 1934 získali zastoupení
Ford. Je logické, že jeho první speciál „CLK 5“ (1936) poháněl v Británii vyrobený motor Ford Flathead V8
3,6 litru (CLK 5 se stal legendou), podvozek pocházel z havarovaného vozu Ford Model 48, přístrojová
deska, řízení a záď z Bugatti Type 51. Přítel Leslie Ballamy jeho pozdější speciály vystrojil speciálně
zkonstruovanou dělenou přední nápravu (tento princip později využil Colin Chapman u svých Lotusů). Trialové speciály,
některé s použitými karosářskými díly Bugatti a motory Ford V8, později i Lincoln Zephyr V12,
byly natolik úspěšné, že jich koncem třicátých let postavil tucet, některé z nich pro zákazníky. Stavbu dalších tří
zastavila válka. Roku 1937 se pokusil vyjet na vrchol nejvyšší britské hory Ben Nevis. To se nepodařilo, vůz se bokem
skutálel ze svahu, Sydney ale dole nasedl a dojel s ním domů.
V roce 1939, dlouho před existenci Jeepu, nabídl Ministerstvu války lehký vůz s pohonem všech kol, založený
na zkušenostech s trialovými speciály. Nenašel se tam nikdo osvícený, aby prototyp objednal. Během války opravoval
Allard s 225 zaměstnanci vojenské Fordy a Jeepy Ford, měsíčně 30 vozů. Po válce mu zbyla dobře vybavená
dílna, halda součástek a motorů. Sportovně založené řidiče trápil nedostatek silničních automobilů, s nimiž by
mohli příležitostně závodit. V lednu 1946 Allard, spolu s partnerem „Reg“ Canhamem (v předchozí firmě působil
od roku 1934) založili novou společnost Allard Motor Co. (1946 až 1966), ta se pustila do malosériové výroby sportovních vozů.
Zároveň hledal, čím by pro závody nahradil zastaralé motory Ford V8 SV. Upoutaly jej trofejní, vzduchem chlazené
stacionární osmiválce Steyr a Tatra s objemem kolem 3,0 litrů s mohutně žebrovanými hlavami a výkonem
pouhých 45 koní, spalující parafín. Po zvýšení kompresního poměru, úpravách a přidání osmi motocyklových karburátorů
Amal dávala 3,69 litrová jednotka výkon 200 koní při 5500 ot/min. Monopost Steyr‑Allard byl v závodech
do vrchu, někdy se zadní dvoumontáží, v letech 1947 až 1951 neporazitelný. S jiným trofejním Steyrem V8 3,7 litru
(140 koní) z vozu pro mužstvo vyhrál Britské mistrovství závodů do vrchu 1949. Dokonce postavil speciál s párem
motorů Steyr a pohonem všech kol. Nestal se sice úspěšným, ale určil směr zájmu k dragsterům. Pak se Sydney soustředil
na 24 hodin Le Mans, kam v letech 1950 až 1953 nasadil tovární tým. V roce 1950 vybojovala posádka Tom Cole jr.
a Sydney Allard absolutně třetí místo.
Pokud jde o malovýrobu, nejprve se pustil do spartánských vozů: lehkého dvoumístného J‑Type s krátkým rozvorem
pro sport, cestovního dvou až třímístného toureru K‑Type nebo roadsteru s poněkud delším rozvorem. Čtyřmístný
otevřený tourer s ještě delším rozvorem byl L‑Type, dále stavěli luxusnější drophead kupé M‑Type, dvoudveřové
čtyřmístné „saloony“ P‑Type a třídveřová kombi Safari. Jejich vylepšování časem signalizovaly jeden nebo dva přidané znaky
v pojmenování modelu. Základem všech byl podvozek z lisované oceli a motory Ford nebo Mercury V8. Vzadu měly
zavěšení Ford s příčnými listovými pery. Vpředu jednoduchou dělenou nápravu s rameny na čepech reprezentující
nejjednodušší nezávislé zavěšení. Karosérie stavěli ručně, chladič kryla typická mřížka ve tvaru „vodopádu“. Z Allardů
se rázem staly štiky závodů. Jejich dominanci zvýšil závodní model J2 s vinutými pružinami a zadní nápravou typu
de Dion. Zákaz importu amerických motorů V8 v roce 1950 způsobil, že mnoho podvozků a karosérií odeslali
do USA, kde je vybavili řádnými jednotkami. Konstrukci úprav se ujal brilantní americký inženýr Zora Arkus‑Duntov
s jeho hliníkovými hlavami válců „Ardun“ na bloku Ford. (Poznámka: Zora roku 1953 odešel k GM, kde odvedl významný
podíl na přípravě typu Corvette). S Allardy závodili třeba Carroll Shelby, John Fitch nebo Masten Gregory. Kupovali si
je celebrity jako Steve McQueen, Clark Gable nebo Peter Collins. Allardy s motory Cadillac 331 V8 (160 k) se
rázem staly vítězi. V jednom z nich dojeli Sydney Allard a Tom Cole absolutně třetí ve 24 hodin Le Mans
1950 navzdory velké ztrátě zaviněné poruchou převodovky.
Modernější J2X byly oblíbené na tehdy v USA populárních závodech na letištích. J2X (1951) se vyznačoval moderní trubkovou
prostorovou klecí nesenou ocelovým tuhým podvozkem ve tvaru „X“, ale se zbytkem uspořádaným podle předchůdce, včetně
zastaralé karosérie s oddělenými blatníky. Poznámka: „X“ v názvu pak vždy ukazovalo na toto rozvržení nosných
částí podvozku. Zoufalá aerodynamika se sebevýkonnějším motorem neumožnila vyšší rychlost než 161 km/h. Později tomu moc
nepomohl ani motor V8 Chrysler Hemi. Změna předpisů, která u sportovních vozů vyžadovala plnohodnotné karosérie
se zakrytými koly, vyřadila favorizované J2X ze hry. Allard spláchl hořkost vítězstvím uzavřeného P‑Type v Rallye
Monte Carlo 1952, kde již roku 1949 získal Týmovou cenu. Typ J2R (1953), později správně vedený jako JR, byl nejrychlejším
ze všech vyráběných Allardů a navíc, jak se někde neověřeně uvádí, prvním závodním vozem se samočinnou převodovkou.
Zdědil zkrácený podvozek z typu Palm Beach, dobře tvarovaná karosérie ukrývala poněkud přežitou zadní nápravu typu
de Dion a Ballmyho přední zavěšení, u některých kusů ještě s bubnovými brzdami. Tyto Allardy již na závodech
nestačily na moderní Ferrari a Jaguary. JR skončil v roce 1955. Typem Palm Beach (1952 až 1955) se konstruktér odstřihl
od své lásky – amerických motorů V8. Moderní kompaktnější třímístné roadstery podědily vylepšené trubkové šasi K3
nesoucí motory britského Forda. Žádný z výše uvedených typů firmu nezachránil.
Obchody nerozhýbal ani lidový Clipper (1952), který se prodával až od roku 1955 s laminátovou karosérií a dvouválcem
346 cm³ designera Davida Gottlieba. Postavili jich necelé tři desítky. Představení Jaguaru C‑Type znamenalo
konec malosériové výroby vozů Allard. Koncem padesátých let bylo hospodářství USA v recesi. Sydney neměl dost prostředků
na vývoj a začal zaostávat za konkurencí. Mizérii let 1957 až 1960 se snažili překonat přestavbami podvozků lehkých dodávek
Morris Commercial 2LD 1½ tuny na hbité sanitky, o které byl zájem i v zámoří a přestavbami
dodávek Ford 400E na mikrobusy Allard Karibus v dílnách Adlard. Jinou aktivitou byla vestavba německých střešních
oken Sunroof. Nechytil se ani drobný speciál pro škvárové tratě Allard Atom (1955), poháněný motocyklovým motorem JAP 500 cm³
(50 koní). Výroba nových vozů de facto skončila roku 1957 a firma se dostala do insolvence a konkurzní
správy. Allard se nově věnoval dealerství Ford (Společnost Sydney Allard, 1910 až 1966). Vybavoval Fordy Anglia kotoučovými
brzdami a vyráběl díly na zvyšování jejich výkonu. Roku 1961 firma nabídla dragster Dragon poháněný přeplňovaným motorem
Ford Shorrock 1,5 litru. Kompresor Shorrock společnost distribuovala a posléze i vyráběla. Syn zakladatele,
Alan Allard, prodával v Allard Performance Centre v letech 1960 až 1976 silně vyladěné přeplňované cestovní Fordy
Anglia, Cortina a Escort pod označením Allardette, homologované s motory 1,0, 1,2 a 1,34 litru a přeplňované
kompresorem Shorrock. Dosáhly jistých sportovních úspěchů, například v RMC 1962 a 1963. Alanova Allardette Anglia
997 cm³ s rozvodem OHV, kterou osobně řídil v RMC 1963, měla výkon zvýšený z původních 39 k
na 72 koní. Ford Escort s přeplňováním Shorrock docílil na rychlostní zkoušce Skotské Rallye 1971 rekordní rychlosti
190 km/h. Alan rovněž předběhl dobu, když v polovině sedmdesátých let přišel s přeplňováním Land Roverů, dávno
před tím, než turbodiesely začala nabízet sama automobilka Land Rover.
V noci téhož dne, kdy na rakovinu zemřel Sydney, shořela většina jeho továrny Allard v londýnské čtvrti Clapham.
Roku 1976 prodali dealerství Ford. V roce 2005 nabídla společnost Allard Aluminium Products lehké, dobře vymyšlené
a kvalitně svařené hliníkové kity chladičů, topných těles, nádrží na pohonné hmoty a díly výfukových potrubí
k úpravě automobilů. Jejich kvality prokazoval v letech 2002 až 2007 nejrychlejší VW Golf s přeplňovaným
vznětovým motorem na britských ostrovech.
Produkce: Po dvanácti experimentálních vozech (1938‑1946) postavili 14 speciálů JI (1946‑1848) určených pro
silniční i závodní provoz. V letech 1946 až 1858 celkem 1901 „sériových“ vozů, z nichž nejpočetnější byly
P‑Type (559 kusů), M‑Type (500 kusů), L‑Type (191 kusů) a K1‑Type (151 kusů),
zbylých modelů byly jednotky, nejvýše několik desítek. S dnes známými pěti stovkami přeživších se můžeme setkat na závodech
historických vozů a v muzeích.
Dodáváme, že jméno automobilové firmy Allard se ve Velké Británii objevilo ponejprv v letech 1899 až 1902, kdy Allard,
výrobce jízdních kol, postavil několik zkušebních tříkolek s motory De Dion Bouton a čtyřkolek s motory Benz,
zvané Express. V roce 1981 oznámili několik kopií Allard J2X, zvaných J2X2, postavených v Kanadě. V roce
1999 reorganizovaná firma AMW (Roger Allard Works) vyrábí repliky J2X Mk III s moderními motory GM 5,3
až 6,2 litru, případně Mopar Hemi 5,7 a 6,1 litru. Hovoří o stokusové roční výrobě. V roce 2012 založili
v Británii společnost Allard Sports Cars Limited, která si dala za cíl obnovit malosériovou výrobu novým modelem J8.
Plánovali, že se první kus objeví v září 2018.
|
